Po roční odmlce náš tým opět postoupil mezi 8 nejlepších týmů a my u toho samozřejmě nemůžeme chybět. Naším soupeřem je jmenovkyně z Prahy. Vzhledem k relativně malé vzdálenosti se většina z nás rozhodla v Praze nenocovat, a tak vypravujeme autobusy na oba dny.
DEN PRVNÍ
Od ranních nedělních hodin se plní všemožné třebíčské putyky natěšenými fanoušky a nálada je více než dobrá. O zábavu po cestě se staral náš VIP host, fantom hospod, pro kterého není žádný sud piva dost velký, muž známý pod pseudonymem ACS – P. Někteří smíchy ronili slzy, jiní jen nechápavě zírali. Především přední část autobusu, ve které sedí také obhájkyně titulu MISS kotel slečna Kateřina (Palec byl z této soutěže vyřazen. Porota totiž naznala, že by nebylo divácky atraktivní, kdyby měla soutěž předem jasného vítěze – pozn. redakce). Vedle ní sedí také pan Petardieu, který není jen výborným pyrotechnikem, ale, jak ukázal, také velkým vtipálkem. Díky jeho žertu jsme přejeli benzínku, na které měla být některými hodně vyhlížená chcapauza. Naštěstí pro něj se podařilo zastavit o pár kilometrů dále, jinak by měl asi nachcáno za krkem od nejednoho ochmelky.
Do Prahy přijíždíme celkem s předstihem. Jelikož se většina z nás vysrala na nějaké online vstupenky, musíme je jít koupit mezi domácí, kde, až na pár dementních pohledů, probíhá vše bez problému. I prohlídky jsou celkem v normě a vypadá to na poklidný zápas. Sektor solidně zaplňujeme, pod ním visí již tradiční výjezdová kombinace vlajek. Společná vlajka TŘEBÍČACI je doplněna skupinovkami – NEŘÁDI, TG a ULTRAS. Domácí jsou oproti minulému zápasu slyšet od začátku. Hned jeden z prvních chorálů končí slovy “jebem Třebíč”. Klidně jebejte, kluci, ale nechci vidět nějaké udivené pohledy, až vám tady někdo dá na tlamu nebo čmajzne jarmulku.
Velkým zklamáním je pro mě občerstvení. Jedno okýnko pro 200 lidí, pivo hnusný, navíc za čtyři pětky, prostě jako u židů. Ani se nějak zvlášť dobře ráno nesralo. Chvílemi jsem měl pocit, jako bychom večer hráli v Jihlavě.
Před druhou přestávkou spatřujeme podezřelou skupinku, jak si obhlíží náš sektor. Když vidíme především fotbalové symboly, je nám jasné, že bude potřeba si dávat pozor. My ale nejsme Boleslav a své vlajky bez dozoru rozhodně nenecháme, a tak se skupinka pomalu zase vzdaluje.
Utkání nakonec prohráváme hodně sporným gólem. Brečet na rozhodčí tady rozhodně nehodlám, každý si může najít video a obrázek si udělat sám. Na konci odpálíme nějakou tu pyrotechniku a pomalu se chystáme na odjezd. V tom si všímám, že naší noví přátelé z přestávky se vrátili a chtějí nám asi popřát šťastnou cestu domů. První rána na sebe nenechala dlouho čekat a mela byla na světě. Kratší boxerskou výměnu mezi námi a security přichází ukončit těžkooděnci, kteří se opět předvedli. Že policisty v ČR, kteří mají trojciferné IQ, by na prstech spočítal nešikovný dřevorubec, to je známá věc, ale zdá se, že v Praze nejsou placeni hodinově, nýbrž podle rozdaných gumoléčebných ran. Především jeden z četníků, který si náhodně vybírá ve skupince lidí, která se snaží odejít a nemít s konfliktem nic společného. Někteří z těch lidí byli na výjezdu poprvé a taková rána teleskopem přes záda je jistě namotivuje, aby jeli i příště. Díky, hoši. Na druhou stranu se dá jeho frustrace chápat. Já být Pražák a ještě k tomu fízl, už dávno bych skočil z Nuseláku pod nějaké to zpožděné Pendolino.
Před stadionem se ještě najde pár hrdinů, kteří po nás pokřikují nějaký hovna, ale jsme v tu chvíli ze všech stran obklíčeni hochy těžce oděnými. Díky bohu, už jsem myslel, že nám ti tři nalití pupkáči ublíží. Nemá cenu nic dál řešit, nasedáme a odjíždíme domů.
DEN DRUHÝ
Zájem o druhý výjezd byl o hodně nižší. Když si třeba vzpomenu na předminulou sezonu, kdy nám nedělalo problém naplnit dva autobusy do Havířova, je mi z toho trošku smutno. Většina z nás má jistou část těla plnější, než byl náš autobus. Ale víme, že hodně lidí se opět chystá po vlastní ose a na ostudu to snad nebude.
Cesta je o poznání klidnější. Zábava je taková hodně unavená. Ono se taky není čemu divit. Do práce šel málokdo a většina slavila až do časných ranních hodin. Někteří se dokonce ani nestihli stavit domů a už vyráželi znovu. Každopádně, čím více za sebou máme kilometrů a čím méně Ňuňinky zbývá v lahvi, tím se mejdan opět solidně rozjíždí. Největší prdel je na zastávkách. Na té první si našel nové kamarády v podobě houmlesů náš pan bubeník, který jim ovšem drobné dát odmítl. Podezíral je, že si chtějí koupit chlast, přitom to určitě chtěli na tatranku. Ono by stačilo nechat je párkrát nadechnout v našem busu. Z těch výparů by se ožrat dle mého dokázali. Na zastávce poslední zase jdeme navázat konverzaci se sympatickou slečnou, která vylézá z auta, jež má srbskou SPZ. Až po chvíli mi dochází, že vlastně jediné slovo, které umím srbsky je Ivan Bogdanov. Moc jsme si tedy nepokecali a vyrážíme směr Eden.
Sám nevím, co od toho dnes čekat. Prohlídky sice důkladnější asi byly, ale dalo se to. Obával jsem se nějakých prohlídek análních či jiných otvorů, ale to se naštěstí nekonalo. Schází se nás něco okolo stovky, což není žádná bomba, ale prognózy byly ještě horší.
Jinak není moc, co dodat. Nějak moc se toho totiž od minule nezměnilo. Pivo hnusný, záchody daleko, že má člověk pocit, jestli nejde někam do centra a hlavně pořád po nás všichni divně čumí. To jako v Praze ještě neviděli bandu nalitých fanoušků nebo co? Domácí fandí ještě o něco lépe než včera. Hodně se přidává protější strana a chvílemi je to solidní hukot. Zápas nakonec prohráváme po nájezdech a z hlavního města tak neodvážíme ani bod, což je, vzhledem k průběhu obou zápasů, škoda. Hráčům zatleskáme a dáváme jim najevo, že při nich budeme stát pořád.
Pár věcí pražské zápasy ukázaly. Hrát v rukavičkách se rozhodně nebude ani na ledě ani na tribunách. Je to sice 2:0, ale není třeba z toho dělat drama. Tato série bude podle mě ještě hodně dlouhá. Vše se stěhuje na Vysočinu, přijďte ve čtvrtek a v pátek všichni fandit. U teletextu jste hovno platní.
Kokvoň